Abyste se nedostali do pracovních konfliktů, je jediným řešením nepracovat vůbec. Dříve nebo později musíme požádat o den volna navíc, povýšení nebo přezkoumání platu. Musíte také umět včas a profesionálně odmítnout, když se vám někdo snaží vnutit práci někoho jiného nebo vás požádá, abyste „šli na chvíli do kanceláře, když máte volno“.
Pokud se bojíte říci ne, tento strach se v práci rozhodně projeví proti vám. A zatímco ostatní kolegové budou dlouho odpočívat, vy budete pracovat ve volném dni a čekat na povýšení, které vám možná nikdy nebude nabídnuto.
Mariana Franko, psychoterapeutka, bloggerka a zakladatelka psychologického studia Sense, na žádost Laba zjistila, proč se bojíme říkat ne a jak se to nakonec naučit.
Proč se bojíme říkat „ne“
Strach z odmítnutí je druhým nejsilnějším strachem po strachu ze smrti. Pozorování domorodců ukázala, že mezi primitivními lidmi je vyloučení z kmene považováno za nejhorší trest – vždyť vyvrženec málokdy dokáže přežít sám a pravděpodobně ho čeká pomalá a bolestivá smrt.
Moderní neurobiologický výzkum ukázal, že strach z odmítnutí druhými je stále aktuální: člověk, který byl vyloučen ze skupiny, prožívá podobnou duševní bolest jako fyzickou, protože aktivuje stejné oblasti mozku. Právě strach z odmítnutí nás nutí dodržovat pravidla skupiny. Někdy dokonce až příliš.
Ale jestliže před tisíci lety bylo vyloučení z komunity skutečně smrtelnou hrozbou, dnes už tomu tak není. Naopak, neschopnost nebo strach postavit se za svá práva mohou být dnes škodlivé: mohou například zpomalit rozvoj z hlediska kariéry. A lidé, kteří se umí postavit sami za sebe, budou v moderním světě úspěšnější, a to jak v osobním, tak v profesním životě.
Proč máme (právo) někdy říkat „ne“
Není nic nezákonného na tom, když jste sebevědomí, bráníte se, říkáte ne nebo požadujete víc. V 18. století byly všechny tyto myšlenky zahrnuty do Listiny práv, z níž později američtí psychologové sestavili tzv. seznam asertivních individuálních práv.
Mimo jiné se v něm uvádí, že máte právo:
- někdy dávat přednost sobě a svým potřebám,
- protestovat proti nespravedlivému zacházení a kritice,
- mít vlastní názor,
- dělat chyby, dokud nenajdete správnou cestu,
- říkat „ne, děkuji“ a „promiňte, ne“,
- změnit názor nebo zvolit jiný způsob postupu,
- požádat o přezkoumání nebo změnu dohody, se kterou nejste spokojeni apod.
Ne každému se však podaří naučit se asertivitě, tedy zdravému sebevědomí. Obzvlášť těžké je rozvinout asertivitu samostatně, pokud vám dospělí od dětství na dětském hřišti říkali: „Nebuď chamtivý, dej svou hračku jinému dítěti, ať si hraje“. Nebo znehodnotili vaše protesty a pláč, protože „je to jen hračka“, a tím vám upřeli právo na názor nebo pocit.
Co je to asertivita a proč stále není zvykem být asertivní?
Asertivní chování vychází ze zásady, že mé potřeby jsou důležité a můj názor je důležitý. Abyste mohli být sebevědomí, musíte mít zdravé sebevědomí. A na jeho utváření mají mimo jiné vliv reálie a historické podmínky, v nichž žijeme my a v nichž žili naši předkové.
Právě nápis „toto je soukromé území“ je zdravým projevem asertivity, protože upozorňuje ostatní na vaše hranice a vaši připravenost je bránit. Drzý člověk, který vnikne na cizí území, proto bude čelit následkům a spravedlnosti.
Zároveň máme zkreslené představy. Ve skutečnosti nás nikdo neučil, jak být sebevědomí, a traumata generací jako by naznačovala, že bychom měli skrývat svou vlastní hodnotu. Z toho plyne spousta přesvědčení: „nechlub se“, „nevyčnívej“, „tvůj názor není důležitý“ a představa, že sebevědomý člověk je nutně arogantní.
Veškerý obsah v užitečném formátu. Rozhovory, články, life hacky a tipy ze světa businessu i korporátů na našem profilu na Facebooku.
Pojďte se připojit!
Pasivní – asertivní – agresivní: jak najít rovnováhu
Abychom pochopili rozdíl mezi zdravým sebevědomím a arogancí, podívejme se na jednoduchý příklad. Představte si, že jste obdrželi platbu od klienta, ale chybí vám malá částka (například pár stovek). Existují tři strategie, jak tuto situaci řešit:
1. Agresivní
Tato osoba vyvolá skandál, okamžitě usoudí, že ji oklamali, a bude si jistá, že má pravdu. Bude kontaktovat klienta a požadovat dodatečnou platbu. „Já zůstanu v plusu a druhá osoba bude v minusu.“
2. Pasivní
Člověk se vzdává své hodnoty nebo ji obětuje ve prospěch druhého. Myšlenky: „Asi jsem od začátku uvedl špatnou částku“, „Odvedl jsem špatnou práci“ nebo „Je trochu trapné vás obtěžovat kvůli tak malé částce“. Ten člověk raději obětuje pár stovek, aby se vyhnul obtížnému rozhovoru. „Já jsem v minusu a ten druhý je v plusu“.
3. Asertivní
Sebevědomý člověk si spíše pomyslí, že muselo dojít k omylu, a klidně kontaktuje klienta, aby si ujasnil, zda došlo k nedorozumění nebo k chybě na straně banky. Koneckonců ví, že za menší částku nebude mít stejnou motivaci odvést svou práci dobře. Je to oboustranně výhodná strategie pro mě i pro toho druhého.
Tyto strategie vycházejí ze tří typů chování zvířat v přírodě. A to je pravda, skutečně můžeme rozlišit kategorii tzv. asertivních zvířat.
Asertivní zvířata jsou například slon nebo antilopa. Jsou poměrně silná a odolná, ale jsou to býložravci a neútočí na ostatní jako první pro zisk nebo potěšení jako šelmy. Asertivní zvířata mají často vlastní vyvinutou tělesnou stavbu a obranné prostředky – rohy nebo kly –, které používají pouze k obraně svých hranic, pokud jsou napadena. Zajímavé je, že právě tato zvířata se sdružují do stád a sociálních skupin.
Kde spí největší opice? Tam, kde se jí zachce. To je postulát asertivity: ve svém životě můžete zabrat tolik místa, kolik potřebujete, vzít si od světa, co potřebujete, a bez obav dosáhnout svých cílů.
Asertivní chování znamená mít právo prosazovat to, co chcete, v případě potřeby hájit své hodnoty a hranice, ale neútočit jako první, respektovat hranice a hodnoty druhých.
Proč je pasivní chování nebezpečné
Zároveň se v přírodě vyskytují i tzv. pasivní zvířata, většinou malá a slabá, jako je myš nebo zajíc. Zajímavé je, že když se potřebují bránit, často volí útěk, zametání stop, mimikry, nebo dokonce předstírání smrti, aby se vyhnuli konfliktu.
Podle této analogie lidé, kteří místo prosazování svých práv volí pasivní chování, zaměřují svou agresi sami na sebe a znevažují význam svých vlastních potřeb:
„Možná si nezasloužím vyšší plat?“
„Budu souhlasit s prací ve volný den, aby nebyly problémy.“
„Nebudu svému vedoucímu připomínat, že jsem dokončil úspěšné projekty pro povýšení, abych nevypadal arogantně.“
„Firma prochází těžkým obdobím, teď na mě vedení nemá čas.“
To v sobě skrývá nebezpečí. Pro takové lidi je přece důležité, aby si ostatní všimli jejich obětavosti a ocenili zaměstnance, který tak tvrdě a vytrvale pracuje a doufá v zaslouženou odměnu, tedy stejné povýšení. Většinou si však kolegové pomyslí, že když si člověk neřekne, tak to nepotřebuje. Pasivní chování tak může vést k frustraci, krizi hodnot, a dokonce k depresi.
Jak trénovat svou asertivitu
1. Hodnoty
Identifikujte si a sepište skupinu hodnot, kterým nejvíce věříte, a nejprve si procvičte jejich obhajobu. Například věříte v lidskou důstojnost a slušnost. To vám pomůže bránit se drzosti a říkat: „Promiňte, tohle mi nemůžete udělat, respektuji lidskou důstojnost a nebudu tolerovat drzost vůči mé osobě.“
2. Analyzujte své chování a reakce
Zkuste si všímat, kdy souhlasíte ze zdvořilosti nebo ze strachu a kdy proto, že chcete opravdu pomoci. Není nic špatného na tom, když souhlasíte s tím, že si vezmete den volna nebo budete pracovat přesčas, pokud vám na daném úkolu a projektu záleží. Špatné je, pokud s tím souhlasíte pod nátlakem. Analýzou svých reakcí se postupně naučíte vnímat sami sebe a své vlastní hranice. A později je budete trénovat a častěji říkat „ne“, když nejste připraveni na víc.
3. Odůvodněte své odmítnutí
Pokud vás někdo požádá, abyste udělali práci za někoho jiného, zkuste vzorec „odmítnutí + vysvětlení“. Usnadní vám to situaci a nebudete si připadat jako necitlivý člověk. Například místo „Ne, nemohu“ napište něco lepšího: „Bohužel, tuto práci nebudu moci vykonávat. Není to oblast, kterou bych měl v kompetenci, takže je nepravděpodobné, že bych odvedl dobrou práci.“
V druhé formulaci je vidět, že je zachována rovnováha péče o vlastní zájmy i zájmy klienta. Úkol odmítnete nejen proto, že to bude lepší pro vás, ale také proto, že pro manažera a firmu bude výhodnější, když úkol provede jiný odborník, který danému tématu rozumí lépe než vy.
4. Nevymlouvejte se
Při prosazování svých hranic se můžete cítit vystrašeně nebo provinile, což vás může vést k nadměrným výmluvám nebo omluvám. To je něco, co byste neměli dělat. Místo toho použijte přístup z předchozího bodu a odůvodněte své odmítnutí tím, že vysvětlíte, proč říkáte ne.
5. Nebojte se vypadat odvážně, když chcete něco říct
Zkuste alespoň jednou udělat něco, o čem si myslíte, že bude „vypadat odvážně“. Například prohlaste, že chcete zkusit pracovat na obtížnějším projektu, iniciovat změnu v týmu nebo připomenout slíbené přezkoumání platu. Výsledek si zapište. Pomůže vám to dokázat, že to, co ve svých představách vnímáte jako odvážné, může být ve skutečnosti naprosto normální. A pak bude mnohem snazší praktikovat „zdravou drzost“, tedy asertivitu.
6. Pamatujte, že vy a váš názor jste důležití
Připomeňte si tato základní přesvědčení pokaždé, když se vám bude zdát, že je příliš mnoho na to, abyste se vzdali, abyste pro sebe žádali víc.
