České stavebnictví postupuje nerovnoměrným tempem. Zatímco část soukromého sektoru už s BIMem a digitální koordinací pracuje běžně, veřejní zadavatelé často dohánějí kapacity, know-how i jasné procesy.
V rozhovoru s Vítem Koubou, hlavním konzultantem BIM, MFS DX, se dočtete o tom, proč se přechod na BIM nedá vyřešit prostým nákupem licencí, jak vybrat správný software, kde firmy při implementaci nejčastěji chybují a proč bude rok 2027 pro část trhu intenzivní zkouškou připravenosti.
Jak byste zhodnotil současný stav digitalizace českého stavebnictví?
České stavebnictví vidím v trochu paradoxní, „dvourychlostní“ situaci. Na jedné straně máme soukromý sektor (velké developery a pokrokové projekční ateliéry), který digitální nástroje a BIM běžně využívá, protože v nich vidí přímý ekonomický přínos. Na druhé straně stojí státní správa, která přínosy i úskalí BIM teprve prozkoumává (čest výjimkám) a v uplynulých letech prošla relativně bolestivým a kritizovaným pokusem o spuštění digitálního stavebního řízení.
Celkově bych situaci popsal jako fázi „povinného dospívání“ – trh už ví (nebo alespoň tuší), co digitalizace obnáší, ale jako celek se stále potýká s nejednotností, legislativní nejistotou a chybějící zažitou praxí.
Jak byste laikovi nebo investorovi vysvětlil, v čem tkví největší přidaná hodnota BIM (building information management)?
Laikovi bych se to pokusil vysvětlit tak, že informační model stavby je jako „digitální dvojče stavby“. Nejde jen o 3D model, ale o komplexní databázi všech dat o stavbě. Každá zeď, okno nebo trubka v modelu má své parametry / vlastnosti, polohu, geometrickou reprezentaci a v pokročilých fázích může nést například i informace, kdy se má namontovat nebo kdy bude potřebovat servis.
Hlavní přidanou hodnotu pro investora bych zjednodušil tak, že stavba se postaví „nanečisto“ v počítači ve fázi přípravy. Díky tomu se odhalí chyby a kolize (např. potrubí procházející nosným trámem) dříve, než se reálně kopne do země. To dramaticky snižuje riziko nečekaných vícenákladů a zpoždění na staveništi. Nedílnou konsekvencí je vyšší kvalita dokumentace a výhoda obecné možnosti práce s daty, potřebných pro rozhodování.
Když se firma brání digitalizaci, kde podle vás leží ta největší psychologická nebo procesní bariéra?
Bariér je samozřejmě víc, ale jako nejpalčivější vnímám tyto dvě:
- Psychologická bariéra: „Takhle jsme to dělali třicet let a fungovalo to.“ Je to strach z neznáma a ztráty komfortní zóny. Lidé se bojí, že kvůli novému softwaru ztratí svou odbornou jistotu nebo že budou kontrolovatelnější.
- Procesní bariéra: Nedostatek času na implementaci a transformaci. Firmy často chtějí naskočit na digitalizaci za plného provozu. Jenže implementace BIM vyžaduje dočasné zpomalení, investici do školení a změnu myšlení od „kreslení čar“ k „řízení dat“. Pokud management nadefinuje změnu jen jako „nákup nového softwaru“ bez změny procesů, projekt digitalizace selže.
Jaký je podle vašich zkušeností hlavní rozdíl v přístupu k digitalizaci mezi soukromým sektorem a státní správou?
Ten nejhlubší rozdíl vidíme v motivaci a flexibilitě:
- Soukromý sektor je poháněn efektivitou a ziskem. Pokud developer zjistí, že mu digitální koordinace ušetří náklady na stavbu (ať už ve fázi přípravy nebo v jejím provozu), snaží se ji zavést okamžitě. Rozhodování je rychlé, procesy se adaptují za chodu a motivací je konkurenční výhoda.
- Oproti tomu státní správa je poháněna legislativou a procesní obranou. Úředník nebo veřejný zadavatel se primárně pohybuje v mantinelech zákona. Až překvapivě často se potýkáme s tím, že digitalizaci vnímá jako povinnost „musíme splnit zákon“, nikoli jako nástroj pro lepší správu majetku. Změny jsou proto rigidní, pomalé a narážejí na politické cykly.
Od příštího roku nás čeká povinnost využívat metodiku BIM u nadlimitních veřejných zakázek. Jsou na to státní správa a trh reálně připraveni?
Reálně? Pouze částečně. Trh (větší projekční ateliéry a velké stavební firmy) je připraven relativně dobře, protože na BIMu dlouhodobě pracují pro soukromé investory a na velkých pilotních projektech státu (např. Správa železnic, ŘSD).
Kritickým článkem jsou však veřejní zadavatelé na úrovni krajů, měst a menších příspěvkových organizací. Ti často nemají interní kapacity, lidi, prostředky ani know-how na to, aby dokázali BIM model správně zadat (definovat požadavky na informace) a následně jej efektivně převzít a zkontrolovat. Rok 2027 tak bude pro mnohé z nich intenzivním kurzem přežití.
Co nová legislativní povinnost představuje pro firmy bez znalosti BIMu? Je to likvidační, nebo je tu stále prostor pro tradiční přístup?
Jako likvidační bych to nenazval. Povinnost se týká nadlimitních veřejných zakázek (stavební práce s hodnotou přibližně nad 135 milionů Kč). Menší zakázky a drtivá většina soukromého trhu (rodinné domy, menší rekonstrukce, lokální projekty) budou pravděpodobně i nadále běžet v tradičním režimu nebo v jednodušší 2D/3D formě.
Pro firmy, které chtějí soutěžit velké veřejné stavby, je to však jasný signál: bez transformace se z těchto tendrů sami diskvalifikují. Pro ty menší to vidím spíše jako příležitost.
Na trhu existuje několik velkých softwarových řešení jako Revit nebo Archicad. Jak by měla firma postupovat, když si vybírá program?
Firma by neměla vybírat podle toho, co má nejhezčí marketing, ale podle následujících kritérií:
- Typ zakázek a specializace: Archicad je u nás historicky velmi silný v architektuře a pozemních stavbách. Revit dominuje v komplexním projektování včetně profesí (TZB) a velkých inženýrských staveb. Pro liniové stavby (silnice, železnice) jsou zase standardem jiné nástroje (např. od Bentley nebo Autodesk Civil 3D). Z mého pohledu a zkušenosti je ale trh stále více ovládán prostředím Autodesku a tím pádem i Revitem.
- Ekosystém partnerů: Na výběr se dá pohlížet i z hlediska vybavenosti klíčových subdodavatelů a partnerů. Sdílení dat v rámci stejného ekosystému usnadňuje práci (byť by otevřený formát IFC fungoval napříč programy).
- Dostupnost lidí na trhu: Je snazší sehnat (nebo zaškolit) absolventy na platformu, která je na lokálním trhu a školách rozšířenější.
- Schopnost komplexní implementace: Ke kvalitní komplexní implementaci je bez diskuse zapotřebí odbornost a pokud je zajišťována externě, například konzultační firmou, může i to definovat, jaký SW bude organizaci doporučen.
V čem spočívá největší síla společného datového prostředí (CDE) oproti klasickému sdílení souborů?
Klasické sdílení (Dropbox, e-maily, FTP) je chaos. Jen velmi obtížně se dosahuje jednoznačnosti, aktuálnosti, odpovědností a dodržování nastavených workflows. Nezřídka se stává, že pak nikdo neví, která verze výkresu je aktuální, a revize se ztrácejí. CDE (Common Data Environment) je certifikované prostředí, které přináší, jak rádi říkáme, „jediný zdroj pravdy“.
Každý dokument má jasný stav (Rozpracováno, Sdíleno, Publikováno). Projektant nemůže poslat na stavbu výkres, který neprošel schvalovacím procesem odpovědných účastníků.
CDE loguje, kdo, kdy a co stáhnul, upravil nebo schválil, a tím zajišťuje auditní stopu. Odpadají spory typu „vy jste mi ten výkres neposlali“.
Výhodou je i to, že prostředí umožňuje připomínkovat soubory i model přímo v prohlížeči bez nutnosti vlastnit drahý projekční software a nad jednotlivými problémy a dotazy lze vést otevřenou komunikaci přímo ve vláknech k tomu určených.
Kdy se firmě začne přechod na BIM reálně finančně vyplácet z pohledu investic do softwaru a školení?
Záleží na tom, jestli se bavíme o implementaci BIM u projekčního ateliéru, stavební firmy nebo libovolného zadavatele. Návratnost investice (ROI) se málokdy dostaví na prvním pilotním projektu. Ten bývá často kvůli křivce učení naopak ztrátový, výjimečně na nule. Proto jako pilotní projekt často doporučujeme menší projekty, na kterých si může firma proces BIM „osahat“, poučit se a postupně zlepšovat.
Bohužel se nedá říct, kdy přesně se investice začíná vracet. Uvádí se, že efektivita práce se po plné implementaci může zvýšit až o 20–30 %. Eliminace chyb a přeřešování na staveništi ale dokážou ušetřit nezanedbatelné procento z celkového rozpočtu stavby – což v absolutních číslech zaplatí software i školení hned několikrát.
Je implementace BIMu doménou obřích developerů, nebo vidíte její zásadní přínos i pro menší ateliéry?
Přínos je pro velké ateliéry zřejmý, pro menší ateliéry také, jen vypadá jinak. Malý ateliér sice neřeší miliardové kolize desítek profesí, ale BIM mu dává rychlost, eliminaci vlastních chyb a často lepší prezentaci. Z jednoho digitálního modelu okamžitě generujete přesné řezy, pohledy, vizualizace nebo podklady pro výkazy množství (kusů, výměr, materiálů apod.).
Pokud klient změní dispozici okna, v modelu se tato změna automaticky propíše do všech výkresů i tabulek. Troufám si říct, že v konečném důsledku je, i přes větší podrobnost, která je s třetí dimenzí ruku v ruce, i malý ateliér schopný odbavit více práce nebo efektivněji stávající objem.
V čem vidíte největší potenciál datového modelu pro facility management?
Zde leží ten skutečný „svatý grál“ BIMu. Říká se, že výstavba tvoří jen zhruba 20 % celkových nákladů na budovu za dobu její existence; zbylých 80 % spolkne její provoz a údržba.
Správce budovy nepřebírá krabice plné papírových projektů skutečného provedení, ale čistá strukturovaná data. Kliknutím na vzduchotechnickou jednotku v modelu okamžitě vidí její manuál, záruční list, historii revizí a typ filtru, který je třeba koupit. BIM také umožňuje dodání kvalitních dat pro prediktivní údržbu, která spolu se SW pro digitální správu budovy, efektivně dlouhodobě snižuje celkové náklady na provoz.
Může digitalizace nějakým způsobem pomoci stavebnictví v otázkách ekologie?
Ačkoli to z mého pohledu ještě není tam, kde leží pravý potenciál BIM, tak se dá říct, že ANO a dokonce zásadně. Stavebnictví generuje celosvětově obrovské množství odpadu a emisí CO2. Velké nadnárodní firmy intenzivně řeší dopady na prostředí, uhlíkovou stopu a ESG. Digitalizace může pomáhat například tady:
- Optimalizace materiálu: Přesné simulace minimalizují plýtvání materiálem na stavbě.
- Energetická simulace: Už ve fázi studie můžeme model testovat na oslunění, tepelné zisky / ztráty a navrhnout budovu s minimální uhlíkovou stopou.
- Cirkulární ekonomika: Pokud víme přesně, jaké materiály a jakým způsobem byly do budovy zabudovány, lze je při demolici nebo rekonstrukci za X let identifikovat, demontovat, recyklovat, případně znovu použít.
Jaké chyby nejčastěji dělají firmy v momentě, kdy se rozhodnou takzvaně „začít dělat BIM“?
Všeobjímající odpověď by mohla být v nedostatečně naplánované nebo nedostatečně komplexní implementaci metody BIM. Níže dám pár tipů, se kterými se v praxi potkáváme nejčastěji.
- Nákup licencí bez plánu, kdy vedení impulzivně nakoupí drahý software, pošle lidi na třídenní školení a čeká zázraky. Nejhorší scénář je, že se lidé vrátí zmatení a pod tlakem termínů. Pak se může stát i to, že se v rámci krizového managementu navrátí k původní zavedené praxi, dál kreslí postaru a celá snaha přijde vniveč.
- Chybějící standardizace. Každý projektant si modeluje věci po svém. Výsledkem jsou nekonzistentní projekty a tím pádem i datové modely, ze kterých nelze vytáhnout rozumná data.
- Snaha udělat všechno hned. Upřímně, transformace je bohužel náročný dlouhodobý proces, který není za týden ani za měsíc. Kvalitní partner pro implementaci sice násobně zlepší výsledek, ale vše chce čas. Snaha modelovat hned první složitý projekt s rozsáhlým podrobným zadáním může vést k tlaku, přehlcení a znechucení týmu nebo vyhoření.
- Uděláme si to vše sami. To asi hovoří v kontextu všeho výše zmíněného za vše. Málokterá firma je ochotna alokovat dostatečné množství zdrojů (ať už lidských potažmo finančních) k tomu, aby měly projekty odpovídající support. Zaměstnanci jsou zatížení svou běžnou agendou a na vše „navíc“ nezbývá prostor ani chuť.
Doporučujeme přečíst:
Projektový management ve stavebnictví má zelenou. Jste připraveni?
Číst
Pokud byste měl dát jednu klíčovou radu managementu firmy, která o zavedení metodiky BIM a nového softwaru právě teď uvažuje, jaká by to byla?
Jednoduše… Digitalizace není IT projekt, je to manažerská změna procesů. Doporučil bych nedelegovat zavedení BIMu na řadového projektanta nebo IT specialistu. Ukazuje se, že bez jasně vymezených rolí jako jsou manažer implementace, vrcholový BIM manažer a BIM koordinátoři to zkrátka nejde. K tomu všemu musí mít implementace přímou podporu vedení.
Jak jsem už zmínil, doporučujeme začít s jedním menším, nereprezentativním pilotním projektem, na kterém si tým „v klidu“ otestuje workflow a nastaví se firemní standardy.
Kde vidíte obor digitalizace stavebnictví za takových pět až deset let? Jaké trendy podle vás ovládnou trh?
Osobně obecně nerad predikuji budoucnost, obzvlášť ve stavebnictví, ale je zřejmé, že v budoucnu už BIM nebude termín, který lidi straší, ale bude to úplně běžný standard, který postupně vytlačí jiné formy. (Opět, nebavím se o projektování přístavby k RD nebo nakreslení bazénu na zahradu.) BIM se stane stejnou součástí stavebnictví, jako je dnes CAD nebo e-mail.
Jsem velmi zvědavý, co s trhem udělá AI v kombinaci s generativním designem; automatizovaná kontrola IMS v kontextu stavebního řízení; prefabrikace a robotizace na staveništích; nebo propojení 3D modelů budov s geografickými informačními systémy (GIS) a Digitální technickou mapou (DTM).
Za mě, ke všemu máme ještě daleko, ale kdo ví, co přinese budoucnost.
