Být nejlepší. To byl plán. Jenže pak přišla zlomenina obratle, prohra v pokeru, sezóny plné naděje i tvrdých zklamání. Filip Sakala, bývalý reprezentant Česka ve skoku na lyžích a účastník ZOH v Pekingu, který dnes působí jako sportovní ředitel a lektor kurzu Sportovní psychologie, se rozpovídal o tom, jak pochopil, že ty největší bitvy neprobíhají za letu ve vzduchu, ale v hlavě.
Sport mu dal vrcholy i propasti. A právě v těch propastech vzniklo něco, co dnes předává dál – hluboké porozumění sportu a těm, kdo ho dělají.
V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak se z breku na rozjezdové lavičce dostal až k olympiádě a ve světovém poháru stál na startu s Ryoyem Kobayashim nebo Stefanem Kraftem, proč ho k psychologii přivedl poker a co ho naučili knihy Freuda, Adlera, Frankla, Eriksona – a hlavně Carla Junga.
Dozvíte se, proč je krize součástí růstu, jak vypadá skutečné vítězství a co by si měl každý sportovec i trenér jednou přiznat. Ať už jste kouč, manažer, rodič, nebo sportovec, tenhle příběh vás zasáhne přesně tam, kde má – nejen tam, kde se rodí výkon, ale i v srdci.
Jaký byl váš vývoj od mladého sportovce k českému reprezentantovi ve skoku na lyžích? Které okamžiky považujete za klíčové?
Za dvacet let, kdy jsem skákal, se můj pohled na sport – i na sebe samého – proměnil nesčetněkrát.
Začínal jsem v klubu, kde vládla disciplína a řád. Byl to dobrý základ, ale zároveň jsem se velmi brzy naučil, že skoky nejsou jen o technice a síle. Už od dětství mě nutily překonávat strach.
Měl jsem jeden cíl – být nejlepší. Jenže do svých deseti let jsem byl velmi podprůměrný. Skákal jsem rád, ale strach mě velmi limitoval. Byl jsem „bojánek“. Před svým prvním skokem na K45 jsem měl zásek na rozjezdové lavičce a brečel jsem tam asi půl hodiny, než jsem se rozjel. Tenkrát jsem se bál víc, než když jsem byl v 18 letech poprvé na mamutím můstku.
Mezi desátým a patnáctým rokem jsem se ale chytil. Dokázal jsem se prosadit i na mezinárodní úrovni a začal jsem být vnímán jako talent. Ve třinácti letech pro mě nebyl problém skočit 95 metrů.
Pak ale přišla těžká etapa. Začal jsem růst, odešla mi koordinace, kolísala mi váha. A i když jsem měl pár dobrých závodů, víc jsem bojoval sám se sebou než se závody. Překonat tohle těžké období mi pomohl dlouhý pobyt ve Slovinsku, kde jsem strávil pár měsíců přípravou ve skokanském klubu v Lublani.
Těžký okamžik pak přišel na Evropském olympijském festivalu mládeže (EYOWF) v Rumunsku. Zlomil jsem si před závody obratel. Soutěž jsem sice zvládl odzávodit na slušné úrovni, ale tím, že jsem to neléčil a šel jsem přes bolest, jsem si zajistil devět měsíců bez skákání a s pořádnou bolestí.
Díky této zkušenosti jsem ale objevil svět fyzioterapie, která mi v dalších fázích kariéry dost pomohla, ale bohužel i svět analgetik. Byl jsem do sebe schopný nacpat takové množství, že jsem měl hlavu oteklou jako meloun, pravděpodobně jsem si moc zatížil ledviny a játra.
Návrat po zranění byl dost obtížný, protože jsem měl obavy z doskoků. Bál jsem se, aby to neprasklo znovu. Prošel jsem si složitým obdobím, ale nakonec jsem měl relativně úspěšný návrat.
Když mi bylo osmnáct, změnil se v Česku systém přípravy juniorů. A tehdy jsem si poprvé naplno uvědomil, že trénink, který do té doby fungoval, už nestačí. Nevedl mě tam, kam jsem směřoval – do světového poháru. Dva roky jsem se hledal a snažil jsem se dohnat základy, které mi chyběly. Věděl jsem, že musím začít dělat sport jinak.
Shodou okolností jsem v tu dobu kontaktoval psychologa Olega Mazurova, protože jsem prohrál nemalé peníze v pokeru. Spíš než o problém s hazardními hrami šlo o to, že většinu her, které jsem kdy absolvoval, jsem na plné čáře vyhrával, ale pak jsem začal dělat kiksy a přišel jsem o prachy.
Zajímalo mě tedy, jestli nemám psychickou poruchu. Právě Oleg Mazurov mě zasvětil do tématu psychologie, především sportovní psychologie, a pomohl mi pochopit, co se děje v hlavě sportovce během výkonu a proč se to děje. Společně jsme se začali dívat na sport z úplně jiného úhlu.
Později mě propojil s Davidem Bakešem, který tehdy čerstvě ukončil kariéru ve snowboardcrossu a dal se na dráhu konzultanta v oblasti sportu. David mi začal pomáhat s přípravou. Najednou přestalo dávat smysl vše, co jsem si do té doby myslel o tréninku, o výkonu, o přístupu ke sportu. Přirozeně jsem se stáhl.
Potřeboval jsem přehodnotit všechno, co mě doteď definovalo – a to nebylo jednoduché. Ale právě tahle fáze byla klíčová. Zpochybnit vlastní cestu není nikdy příjemné, ale bez toho není růst.
I přesto, že začátek spolupráce byl z pohledu výsledků slabší, zanedlouho šla nahoru i výkonnost. V úvodu sezóny jsem se začal pomalu chytat a v lednu jsem se poprvé dostal do top 15 v kontinentálním poháru mezi dospělými, což byl v porovnání s minulými sezónami zázrak.
V kontinentálním poháru jsem začal skákat slušně a věřil jsem, že dveře na olympiádu v Pchjongčchangu jsou otevřené. Jenže další sezóna nevyšla podle plánu. A tehdy mi to došlo – možná mě tenhle sport nikdy živit nebude. Možná jednou skončím. A co budu dělat pak?
Ten rok byl zlomový. Potřeboval jsem něco, co mi pomůže od sportu trochu poodstoupit. Doma jsem měl roky knihu, ke které jsem se nikdy pořádně nedostal – Základy psychologie od Milana Nakonečného. Když jsem se do ní konečně začetl, hodně mě oslovila.
Bylo to těžké čtení, ale fascinovalo mě to. Otevřelo mi to dveře do úplně jiného světa – světa Freuda, Adlera, Frankla, Eriksona… a hlavně Carla Junga. Jeho myšlenky pro mě znamenaly obrovský obrat. Začal jsem vnímat jinak sebe, sport i okolí. A znovu jsem měl motivaci.
Vývoj další sezóny byl mnohem lepší. Výrazně jsem změnil svůj přístup a pohled na svou výkonnost. Jiným způsobem jsem se mentálně připravoval na závody a v německém Klingenthalu jsem se poprvé probojoval do top 5. V průběhu sezóny jsem se zlepšoval a dostal jsem šanci startovat ve světovém poháru, kde jsme v soutěži družstev získali 6. místo.
Tu sezónu jsem si vyskákal místo na mistrovství světa v Seefeldu, kde jsem po prvním kole držel 6. místo v jednotlivcích. Ve druhém kole se bohužel otočily podmínky a nakonec jsem bral 29 místo. Ale byl to pro mě zásadní moment – ne z pohledu výkonu, ale toho, co jsem si z této zkušenosti odnesl.
V další letní sezóně jsem se opakovaně dostal do top 10 kontinentálního poháru. Měl jsem od začátku sezóny stabilní místo ve světovém poháru. Stál jsem na startu turné 4 můstků v K.O. páru s Ryoyem Kobayashim nebo Stefanem Kraftem – jmény, která jsou na samém vrcholu.
Ale čím dál víc jsem si uvědomoval, že moje tělesné předpoklady nebudou stačit, abych s nimi mohl někdy dlouhodobě držet krok. Navíc do hry vstoupil materiál – silnější týmy investovaly obrovské peníze do vývoje. My ne. Nakonec se ukázalo, že někteří z těch nejlepších (např. norští skokani) používali nelegální úpravy.
Na závěr kariéry jsem se dokázal nominovat na olympijské hry v Pekingu. Tam jsem neuspěl podle svých představ. V tehdejším systému jsem neviděl smysluplnou cestu a věděl jsem, že pokud něco nezměním, další sezóna dopadne stejně, proto jsem se po olympiádě rozhodl jít vlastní cestou.
Chtěl jsem si postavit vlastní tým a trošku strukturovaněji trénovat. Kámen nesouladu mezi mnou a trenéry byl totiž především v tom, že z mého pohledu nebyly efektivně postavené kondiční tréninky.
Problém ale byl v tom, že jsem měl tenkrát slabý finanční příjem, který nestačil ani na nájem. Ten rok jsem spal v kanceláři, abych ušetřil, a na jaře jsem musel začít pracovat. Dva měsíce jsem dělal zahradníka, potom zákaznický servis ve zdravotnické firmě, abych alespoň částečně zaplatil trenéry, soustředění, materiál atd.
Do toho jsem trénoval a v určité fázi jsem ještě začal studovat psychologii na vysoké škole. Naložil jsem si relativně těžkou činku – zpětně si myslím, že v některých ohledech to pro výkon začalo být kontraproduktivní. Zvládl jsem ale zvítězit na mistrovství České republiky v Liberci a nominovat se na úvod světového poháru ve Wisle.
V únoru téže sezóny jsem si znovu skočil k 200metrové hranici v Kulmu, ale ten den mi taky došlo, že na to, abych se stal mistr světa, zkrátka nemám, co je potřeba, proto jsem se rozhodl ukončit kariéru a uspět v jiné oblasti života.
Díky tomu, co jsem zažil, dnes dokážu lépe chápat, co se v hlavě sportovce děje během výkonu. Na velkých i malých závodech. To je zkušenost, kterou vám akademická půda nikdy nedá. A přesně proto vím, že každá fáze mé cesty měla smysl.
Co vám dala léta ve vrcholovém sportu – nejen po stránce fyzické, ale i té mentální a lidské? A co vám třeba i vzala?
Řekl bych, že mi sport nic nevzal. Často se říká, že sportovec přijde o zábavu, ale to je podle mě klišé. Já to tak nikdy necítil.
Naopak – sport mi dal obrovské možnosti. Je to platforma, která vás nutí růst. Učí vás přemýšlet, reagovat a pracovat se sebou. Nejsem si jistý, jestli v dnešní době existuje silnější a férovější nástroj sebepoznání než vrcholový sport. Když jsem byl mladší, měl jsem pocit, že sport je začátek i konec. Dnes bych to definoval tak, že sport je příprava do života.
Zúčastnil jste se Zimních olympijských her v Pekingu a dvakrát jste se stal mistrem České republiky. Jak se během těchto milníků proměnil váš přístup ke sportu?
Olympiáda v Pekingu pro mě byla sportovním zklamáním a rozhodně bych neřekl, že to byla příjemná zkušenost. V trénincích se mi dařilo, ale v závodech jsem dělal obrovské chyby. Skutečný význam té zkušenosti jsem pochopil až nedávno.
Jak už jsem zmínil, sportovně ji vnímám jako neúspěch, ale v kontextu toho, čemu se věnuji dnes, je pro mě velmi cenná. Dnes už vím, proč jsem tehdy nepodal výkon, jaký jsem podat chtěl. A s odstupem si troufnu říct, že podobné situace mohou být hlubokým zdrojem poznání, pokud k nim člověk přistoupí správně.
Mistrovství republiky – pro většinu profesionálních sportovců není žádná prestižní událost. Ale já ten titul často zmiňuji z jiného důvodu. Nešlo ani tak o výsledek, jako spíš o psychologický experiment, který jsem, tehdy ještě nevědomě, provedl sám na sobě.
Den před závodem MČR v Liberci jsem si četl zprávy z tiskové konference reprezentace, na které se mě snažil shodit bývalý reprezentační trenér. Prohlásil, že odmítám jezdit na závody (na které mě pochopitelně sám nenominoval), a nezapomněl podotknout, že moje cesta nemá budoucnost. Následující den jsem s přehledem vyhrál Mistrovství ČR.
Asi nemá smysl do detailu rozebírat žabomyší války, které jsem vedl, ale důležité pro mě bylo to, že určitý psychologický přístup a nastavení funguje i v praxi. Do závodu jsem se dokázal velmi dobře vyladit a chápat, co se ve mě děje.
Kdy naposledy jste pochyboval o své cestě a co vás vrátilo zpět?
Po olympiádě. Byl to silný moment – hodně pochybností. A co mě vrátilo zpět? Moje ego. Měl jsem pocit, že nemám splněno.
Dnes působíte jako sportovní ředitel Českého skoku na lyžích. Jak vnímáte svou odpovědnost vůči mladé generaci skokanů a skokanek? Co se jim snažíte v této roli předat – nejen výkonnostně, ale i lidsky?
Je to velká odpovědnost. Dennodenně se snažím najít cesty, jak poskytnout sportovcům vše, co potřebují proto, aby mohli sportovat.
Dnes vím, že řízení sportu je sport sám o sobě. Někdy i tvrdší než samotný sport. Můj cíl je ale jasný – chci, aby sportovci měli všechno, co potřebují k úspěchu na světových akcích. A aby na svou sportovní kariéru vzpomínali rádi.
Veškerý obsah v užitečném formátu. Rozhovory, články, life hacky a tipy ze světa businessu i korporátů na našem Instagramu.
Pojďte se připojit!
Říká se, že vítězství se rodí v hlavě. Co pro vás osobně tato věta znamená? A kdy jste si její pravdivost naplno uvědomil?
Abych pravdu řekl – nic moc mi to neříká. Chápu, kam tím lidi míří, ale formuloval bych to jinak… Hlava určuje všechno – jestli dýcháme, co jíme, jak sportujeme. Všechno začíná v tom, jací jsme, jak nám je a jak to děláme.
Vítězství podle mě vzniká z potřeby seberealizace a uznání. Sport je dnes forma osobního rozvoje v extrémních podmínkách. K opravdovému vítězství musí fungovat úplně všechno – sportovec, tým, štěstí, rodina, genetika… Vítězství je pro mě moment, kdy sportovec podá výkon a jde spát spokojený sám se sebou.
Co všechno dnes musí zvládnout hlava vrcholového sportovce? A jak se mění požadavky na sportovní výkon – ze strany trenérů, manažerů, rodičů či samotných sportovců?
V dnešní době, která nabízí vysokou míru pohodlí, jistoty a materiálního zázemí, je pro mladé sportovce stále těžší najít silnou a trvalou vnitřní motivaci. Žijeme ve společnosti, kde není nouze, což s sebou přináší výzvu – proč se snažit víc, když nic zásadního nechybí? Právě proto musí být hlava vrcholového sportovce mimořádně silná, odolná a cílevědomá.
Požadavky na výkon se navíc výrazně proměňují. Do 18 let hraje zásadní roli podpora ze strany rodiny a trenéra – vytváření bezpečného a stabilního zázemí. Po dosažení dospělosti se však odpovědnost přenáší na samotného sportovce.
V moderním sportu, kde mají všichni přístup k podobným tréninkovým metodám a informacím, rozhodují detaily – a psychická připravenost je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěchu.
Sportovec je dnes vystaven mnoha podnětům a rozptylování – škola, práce, sociální život, tlak sociálních sítí. O to důležitější je, aby každý sportovec hledal svou vlastní, individuálně smysluplnou cestu. Nestačí „chtít vyhrávat“ – musí taky občas vědět proč. Silná vnitřní motivace a osobní cíle se tak stávají klíčové.
Rodiče by přitom měli sehrávat roli podpůrnou, nikoliv řídicí. Udržení zdravého odstupu je důležité – aby dítě mohlo růst, dospívat a nést odpovědnost samo. Vrcholový sport dnes není jen o výkonnosti těla, ale především o vyrovnané, odolné a motivované hlavě.
Vztah trenéra a sportovce je často velmi osobní, někdy až intimní. Jaké hodnoty by měl tento vztah podle vás nést?
Nejdůležitější je důvěra, odpovědnost a společný cíl. Ideální vztah se nedá univerzalizovat. Jsou sportovci, kterým k výkonu vyhovuje model trenér-kamarád a pak jsou sportovci, kde to není efektivní a bude jim vyhovovat autoritativní a důsledný trenér. Zároveň je velký rozdíl v tom, v jakém sportu se vztah buduje a v jaké vývojové fázi je svěřenec a jakou má osobnost.
Když učíte malé děti složité gymnastické prvky, dokážu si představit, že kamarádský přístup by mohl vést ke zranění. Naopak, pokud vedete 25letého vyzrálého sportovce, pravděpodobně na něho nebudete muset zvyšovat hlas a vodit ho za ručičku. Když máte labilního svěřence, tak jim většinou před výkonem vyhovuje negativní nastavení mysli, naopak u stabilních jedinců je zapotřebí vytvořit podpůrnou a pozitivní atmosféru.
Často opakovaná věta, že sportovec musí být před výkonem „v pohodě“, aby uspěl, je mylná, a může být dokonce škodlivá. Každý má jiné optimální psychické naladění. Mně osobně vyhovovalo, když mě před závodem něco vytočilo nebo jsem byl podrážděný – pak jsem skákal dobře.
Naopak existují sportovci, kteří by se psychicky složili, kdybyste jim třeba před závodem schovali boty. Přesto to jeden můj nejmenovaný kolega během mistrovství světa skutečně udělal – schoval sportovci boty, aby odpoutal jeho pozornost od výkonu. Ten sportovec pak po dvacetiminutovém hledání bot nastoupil… a stal se mistrem světa.
Sportovní psychologie ve své podstatě není raketová věda – její základy jsou často jednoduché, ale obtížně proveditelné v praxi. Zásadní roli hraje osobnost samotného trenéra. Ten by měl nejprve porozumět sám sobě – svým silným i slabým stránkám, včetně vlastního ega, úspěchů i neúspěchů.
Pokud trenér své stinné stránky nereguluje, velmi často – ať už vědomě, nebo nevědomě – promítá vlastní nevyřešené zkušenosti ze sportovní kariéry do práce se svěřencem. Může tím ovlivňovat jeho rozhodování, motivaci i vztah ke sportu. V extrémních případech se tak sportovec stává prostředkem k naplnění trenérových ambicí, nikoliv autonomní osobností s vlastním sportovním cílem.
Trenér musí být silnou a vyzrálou osobností – mít „pevnost v kramflecích“, jak se říká. Tím však není míněna dominance nebo autoritářství, ale vnitřní stabilita, sebeuvědomění a respekt k individualitě sportovce. Dnešní sportovec potřebuje v trenérovi vidět někoho, ke komu může přirozeně vzhlížet, kdo mu dává smysl nejen výkonnostně, ale i lidsky.
Doba, kdy stačilo mít na dresu nápis „trenér“ a automaticky tím získat respekt, je nenávratně pryč. Vztah mezi sportovcem a trenérem dnes musí stát na důvěře, odbornosti a přirozené autoritě, nikoliv na nátlaku či slepé poslušnosti.
Pak musíte být dost silní na to, abyste ustáli to, že vás svěřenec jednou v určitých ohledech přeroste. Protože čím lepší sportovec, tím silnější osobnost. A to už nezvládne každý trenér. Zejména ne ten, který se musí opírat o autoritu a moc.
Jak se podle vás proměňuje sportovní prostředí pod vlivem sociálních sítí, mediálního tlaku a veřejného očekávání?
Je to další aspekt, se kterým se musíme naučit žít a pracovat s ním. Je pravda, že dnes jsou sportovci pod mnohem větším tlakem, protože jejich vizibilita je díky sociálním sítím klubů, svazů i jejich osobních profilů zákonitě větší.
Sociální sítě jsou nyní dobrý nástroj pro oslovování partnerů a otevírají vám dveře pro možný sponzoring, proto na nich musí být sportovec neustále aktivní. Je potřeba ale také zmínit, že jsou sportovci, kteří jsou rádi středem pozornosti a nijak jim to nemusí překážet. Pak znám ale taky mnoho sportovců, kterým to působí velký diskomfort.
Je těžké v tom najít balanc. Nicméně to není věc, která v dohledné době zmizí, proto se musí všichni adaptovat. Práce trenérů a psychologů je naučit jedince, aby jim to nepřekáželo ve výkonu.
Ve sportu se čím dál častěji řeší i citlivá témata – tlak, překračování hranic, psychické napětí. Jak se podle vás s těmito věcmi pracuje dnes? A co by se mělo ještě změnit?
Myslím si, že tlaku se sportovec jen tak nevyhne. Psychické napětí je součástí tohoto procesu. V takových chvílích se člověk poznává a musí se přizpůsobovat, aby se z těžkých situací dostal. Jedině takhle budujete nejen dobrého sportovce, ale především kvalitního člověka. Cesta není tlak snižovat, ale spíš postupně sportovce učit, jak se s ním vyrovnat.
Nemám pocit, že by se na změny u nás výrazným způsobem reagovalo. Co by se však opravdu změnit mělo, je z mého pohledu představa, že sportovci koncem závodní kariéry, končí svou životní ságu.
Z rozhovorů s bývalými vrcholovými sportovci mám pocit, že jejich problémy v ten moment teprve začínají. Ne snad proto, že by se v dalším životě neuchytili – většina uvědomělých sportovců dokáže přetavit drive ze sportu do pracovní roviny. Často je ale těžké srovnat se vnitřně s koncem sportovní identity. Ten zlom v nich zůstává, a ne každý si s tím zvládne poradit a najít nový smysl života jinde.
Kdo nebo co vás inspiruje v každodenním životě a práci?
Dnes to už není jedna konkrétní osoba, kdo mě inspiruje. Inspiraci nacházím u spousty lidí kolem sebe – a to z různých oborů.
Mým velkým cílem je zůstat otevřený, vnímat, kde je rozum, smysl a především čistý záměr. Právě tam hledám inspiraci.
Na co se při lektorování kurzu Sportovní psychologie těšíte nejvíc?
Na lidi, kteří se na kurz přihlásí. Já ani David asi nejsme typičtí lektoři, takže ten, kdo se přihlásí, bude pravděpodobně otevřený novým ideám. Navíc se těším na nové zkušenosti. V předchozím kurzu mě mnoho studentů inspirovalo.
Co byste doporučil těm, kteří působí ve sportu jako trenéři, manažeři nebo učitelé – a chtějí jít cestou většího porozumění a respektu?
Ujasněte si, jaký je váš cíl. Pochopte sami sebe, snažte se chápat sportovce a nepropadněte dojmu, že víte všechno.
Ujasnit si cíl není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Často jsem svědkem bizarních situací a kladu si otázku: Jaký má tahle debata smysl, pokud jsme tu proto, abychom zvítězili?
Zkuste se občas zamyslet nad tím, jestli to, co děláte, říkáte nebo jak se rozhodujete, skutečně vychází z cíle, který jste si stanovili. Často vnímám, že lidé na svůj původní cíl rychle zapomínají a začnou jednat spíš podle momentálního psychického rozpoložení, což většinou vede k neúspěchu.
Také bych se vyhnul univerzalizaci. To, co funguje na jednoho, může druhého zničit. Cesta porozumění nespočívá v univerzálních radách, ale v trpělivosti, naslouchání a ochotě růst.
A právě to je podle mě role moderního trenéra, manažera i učitele. Motivaci ani respekt si dnes už nelze vynutit pozicí nebo nátlakem. Autoritu a respekt si získáte pouze tehdy, pokud máte pro své svěřence či kolegy skutečnou nabídku – a oni z vás cítí, že jste tam pro ně.
Děkujeme, že jste s námi sdílel myšlenky, které skutečně inspirují. A těšíme se na další kapitolu – tentokrát už společnou na kurzu.
Chcete se přihlásit k odběru novinek?
