V rozhovoru jsme otevřeli téma dostupnosti zubní péče v Česku, ptali jsme se, co dnes pacienti*ky očekávají, a probírali dilemata, která stojí před každou ordinací. Také jsme se s naší lektorkou kurzu Řízení zubní praxe bavili o tom, jak dosáhnout úspory času a klidnějšího provozu.
Jak byste popsala největší výzvy, kterým dnes čelí zubní ordinace v Česku?
Momentálně se jedná určitě o konec používání amalgámu, který vyplývá z nařízení EU. Jde o velkou věc, ordinace musí změnit postupy, budou se měnit úhrady výplní ze zdravotního pojištění a s tím je spojené velké množství administrativy a změn. Zatím nám jako lékařům nepřišlo žádné oficiální stanovisko, tak neumím říct nic podrobnějšího, než zatím proběhlo médii.
Dále bych uvedla určitě dostupnost zubní péče, která má tendenci se centralizovat do větších měst. V médiích je slyšet, že lékaři pacienty nepřijímají, vidíme děsivé fotky front a lidí, co nocují před nově otevřenou ordinací. Nicméně je fakt, že v absolutních počtech je zubních lékařů v ČR dostatek, jen nejsou rozprostřeni po republice rovnoměrně a pacienti z odlehlejších regionů jsou nuceni za lékařem dojíždět.
Pokud bychom použili čísla, tak statisticky má ČR na 1 zubního lékaře 1 457 pacientů, v Praze je to 823 pacientů a nejhůř je na tom Středočeský kraj s 2 373 pacienty na 1 zubního lékaře.
Nicméně stále jsme na tom lépe než sousední Rakousko (1 605 pacientů na 1 lékaře) a Slovensko (1895 pacientů na 1 lékaře), Německo a Polsko jsou na tom lépe (cca 1 100 pacientů na 1 lékaře). Sama mám v evidenci 1 712 pacientů, takže jsem nad celorepublikovým průměrem.
Co považujete za důležité pro efektivní provoz zubní praxe?
Určitě dobrá organizace pracovní doby, digitalizaci, objednávkový systém. Nám se velice vyplatilo předem rozesílat SMS objednaným pacientům, minimalizovalo to prostoje, které jsou v provozu zubní ordinace velice drahé. Pak samozřejmě mít spolehlivý tým a přátelskou atmosféru na pracovišti, to dělá mnoho. Sebelepší manažer nebude úspěšný, když má tým, který netáhne za jeden provaz.
Řada zubních lékařů*ek řeší dilema, zda mít smlouvu s pojišťovnami, nebo poskytovat péči jen za přímou úhradu. Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody obou přístupů?
Pracovala jsem v obou modelech, a když jsem se pak rozhodovala, jaký model ve finále zvolit ve vlastní praxi, tak jsem si vybrala smlouvy mít. Přijde mi fér pacientům nabídnout úhrady základních úkonů, preventivních prohlídek, extrakcí, lokálních anestezií atd. zdravotní pojišťovnou.
V modelu beze smluv se nabízí větší možnost svobody volit si postupy, které jaksi jdou s dobou, nicméně klade to větší nároky na kvalitu práce a erudovanost personálu. Pacienti jsou často náročnější a přísnější. Také je zde jistá „výhoda“ nemuset pacienty registrovat, což je leckdy problém u problematických pacientů, kteří chtějí mít lékaře jen pro akutní případy a jinak bohužel nechodí.
Také záleží na lokalitě, ve velkých městech už je často množství smluv vyčerpáno a musíte si počkat, než vám pojišťovna smlouvu udělí ve výběrovém řízení. V jiných lokalitách tyto potíže nejsou. Vždy je to otázkou nabídky a poptávky. Určitě bych úplně neargumentovala kupní silou obyvatel, protože lidé, co mají i nemají finance, jsou všude a vždy záleží, koho si vyberete jako cílovou skupinu.
Mění se v čase chování a očekávání pacientů*ek?
V době internetu, sociálních sítí a rozvoje umělé inteligence jsou pacienti často poměrně dost informovaní a více se ptají na možnosti. Já mám ráda, když pacienti přijdou, že si našli na internetu nějaké informace a chtějí si o tom se mnou popovídat.
Není to dobré úplně zavrhovat, byť také mám ke kvalitě spousty článků a diskuzí na sítích své výhrady. Obecně pacienti ocení, když o ně máte zájem jako o člověka, nejen jako o „kaz na šestce vlevo nahoře“. Mívají také zájem o postupy, chtějí si prohlédnout své rentgeny a jsou rádi, když jim je vysvětleno, co a proč se jim bude dělat.
Jaké manažerské dovednosti jsou dnes nejvíce potřeba?
Myslím, že tohle je velice široká otázka, na kterou nejde úplně snadno odpovědět. Je rozdíl řídit malou ordinaci, kde je jeden lékař se sestřičkou, anebo kliniku s deseti ordinacemi, operačním sálem a zubní laboratoří.
Kromě schopnosti být dobrým leaderem, který má pro své zaměstnance pochopení, ale současně si je schopný udržet autoritu, bych asi vypíchla schopnost delegovat práci. S tím se třeba potýkám já a mám s tím problém, přitom je to leckdy zbytečné. Ale je těžké být zároveň lékařem, ekonomem, psychologem, manažerem a k tomu všemu ještě třeba stíhat rodinný život.
Pak zde máme takové ty klasické vlastnosti jako organizační schopnosti, ekonomický přehled a jiné.
Je v době, kdy je nedostatek zubních ordinací, vůbec prostor na rozvíjení manažerských dovedností?
Jak už jsem říkala dříve, nevidím problémy v absolutním nedostatku zubních ordinací, jako v jejich distribuci po republice. Lidé bohužel nejsou moc ochotní za lékařem dojet, i když jindy jezdí stejné vzdálenosti kvůli nákupům nebo zábavě. Asi je potřeba ještě nějaký čas, ve světě je zcela běžné za lékaři dojet nějakou vzdálenost, asi není nutné mít ordinaci v každé malé vesničce.
Prostor pro sebevzdělávání zde nicméně je vždycky, je to o organizaci času a prioritách. Hodně kurzů a školení je dnes online, což je v dnešní uspěchané době fajn, že nemusíte nikam jezdit a můžete si kurz poslechnout v klidu domova klidně odloženě, až máte prostor.
Jaké vidíte přínosy a rizika zavádění digitálních technologií do chodu ordinace?
Pro mě je tohle naprosto nezbytná součást jakékoli moderní praxe. Šetří to obrovským způsobem čas a jak víme, čas je ta nejdražší komodita. Samozřejmě je třeba dbát na zabezpečení, aby se do počítače s citlivými údaji nedostal nikdo nepovolaný, pravidelně měnit hesla, zálohovat a hlídat si poskytovatele těchto technologií, jak mají řešené zálohy a legislativu. Leccos nám i ukládá zákon.
Potýká se dentální hygiena s jinými problémy než zubní praxe?
Určitě neřeší, zda mít či nemít smlouvy se zdravotní pojišťovnou, protože dentální hygiena smluvní není. Bude mít asi nižší náklady na spotřební materiál i personál. Hygiena, která pracuje samostatně, má některé věci složitější, například potřebuje žádanky na ošetření pacientů od lékařů, nesmí aplikovat injekční lokální anestetika a předepisovat léky, takže má limity při ošetřování např. parodontologických pacientů.
Osobně mi přijde smysluplnější pracovat v součinnosti s nějakou zubní klinikou, která nejen že zajistí přísun klientely, ale také pokryje tyto legislativní i technické překážky.
Obecné věci ale budou určitě podobné jako u zubní praxe.
Děkujeme za rozhovor.
Chcete se přihlásit k odběru novinek?
